Šumavská sklářská stezka
Šumavská sklářská stezka: Zastavení č. 12 – Kvilda / Hraběcí Huť (Grafenhütte)
V samotném srdci Šumavy, v kraji hlubokých lesů a rašelinišť, stávala kdysi Hraběcí Huť (Grafenhütte) – jedna z nejzajímavějších zastávek Šumavské sklářské stezky. Dnes po ní zůstaly jen terénní nerovnosti v krajině a staré příběhy vyprávějící o lidech, kteří zde před staletími dali průzračnému křemeni duši a proměnili jej ve sklo.
🧭 Kde ji najdeš
Ruiny Hraběcí Hutě se nacházely na pravém břehu Teplé Vltavy, nedaleko Kvildy, přímo u staré cesty vedoucí k pramenům Vltavy. Dnes toto místo obklopují tiché louky a smrkové lesy. Z kdysi rušného sklářského areálu zůstaly už jen zarostlé základy budov, ale atmosféra dávných časů je tu stále silně cítit. (Zbytky zdiva jsou zavezené, ale v pravém svahu nad cestou prý pozorné oko dodnes najde úlomky sklářských pánví.)
🔥 Zrození hutě: Flusárna a mistr Gattermayer
První sklárna zde vznikla roku 1794 za vlády šlechtického rodu Malovců, tehdejších majitelů zdíkovského panství. Vedle ní už tehdy stála flusárna – drsný provoz na výrobu potaše (uhličitanu draselného), což byla naprosto klíčová surovina při tavení skla.
Podle soupisu obyvatel z roku 1802 nesla huť jméno Neue Hütte – Grafenhütte a žilo zde šest dospělých a sedm dětí. Provoz tehdy vedl sklářský mistr Simon Gattermayer, pětatřicetiletý odborník, který se specializoval na výrobu broušeného zrcadlového a dutého skla.
⚒ Změny majitelů, kůrovec a znovuzrození
V roce 1803 přešla huť do vlastnictví nového majitele panství, c. k. plukovníka Jakuba barona Wimmera, a jejím nájemcem se stal Engelhard Enz. Od té doby byla známá také pod krkolomným názvem Aussergefildglasshütte (Kvildská sklárna). První etapa provozu však netrvala dlouho – už kolem roku 1810 byla huť vyhašena.
Zhruba o půl století později došlo k jejímu nečekanému znovuzrození. V roce 1871, paradoxně po obrovské kůrovcové kalamitě a polomech, které drasticky snížily ceny palivového dřeva, huť obnovil Johann Kralik. Ten byl synem slavného sklářského podnikatele Wilhelma Kralika (pokračovatele tradice proslulého rodu Meyrů). Pod značkou Wilhelm Kralik Sohn se zde začalo vyrábět tabulové sklo, které putovalo i za hranice mocnářství.
🏭 Zánik, secese a provizorní kaple
Po roce 1875 převzal vedení sklárny obchodník Josef Strunz, ale už v roce 1880 přešla huť pod slavnou značku Johann Lötz Witwe z Klášterského Mlýna. Tu vlastnil Max rytíř Spaun – muž, který se později světově proslavil výrobou úchvatného secesního skla. Produkce se rozšířila o duté sklo a skleněné ozdoby, huť se ale potýkala s čím dál většími ekonomickými potížemi.
Po vypršení nájemní smlouvy v roce 1888 byla huť definitivně uzavřena. Její mohutná dřevěná konstrukce však našla ještě jeden velmi nečekaný účel. Když o rok později (1889) zničil střed Kvildy ničivý požár, bylo stavební dřevo z bývalé sklárny rozebráno a použito k bleskové výstavbě provizorní kvildské kaple.
🪵 Život kolem hutě a smutný konec
Hraběcí Huť nebyla na břehu Vltavy osamocená. Podél cesty vyrostlo několik dalších domů – stávala zde velká panská hájovna, fungovala tu pila a do vody bušil těžký hamr. Všechny tyto stavby tak tvořily jedno živé industriální centrum uprostřed divočiny.
Tak jako u mnoha jiných míst na Šumavě, i zde napsal krvavou tečku konec druhé světové války. Po roce 1945 byly téměř všechny zbývající stavby zbourány a pozůstatky obvodových zdí sklárny zavezeny. Dnes se z původní zástavby zachoval jediný dům.
🪞 Zajímavosti na závěr
- Propojení rodů: Z Kvildy vede jasná rodová a řemeslná linie (přes Johanna Kralika a rytíře Spauna) až ke sklárnám v Lenoře a Klášterském Mlýně – tedy do míst, kde později vznikala ta naprosto nejkrásnější díla secesního sklářství u nás.
- Nový život ve vzácné váze: Na podzim roku 2025 ožila historie Hraběcí Hutě ještě jednou! Ze střepů nasbíraných v šumavských potocích (včetně těch z Hraběcí Hutě) vytvořil designér František Jungvirt a projekt WeLoveŠumava unikátní tzv. Šumavskou vázu. Tento jediný sběratelský originál byl následně vydražen za 200 tisíc korun a výtěžek putoval na speciální kolo pro ochrnutého patnáctiletého chlapce. Kousek historie Hraběcí hutě tak dokázal pomoci dobré věci i po dvou staletích!
Zdroj: Roman Rudský
