Páteříková Huť
🏺 Páteříková huť – zapomenutý sklářský svět Královského Hvozdu
Páteříková huť patří k nejstarším a nejzajímavějším sklářským místům v oblasti dnešní Šumavy. Ležela přibližně 1,5 kilometru jižně od kostela svaté Anny v někdejší Zejbiši (dnešní Javorná), v krajině, která byla po staletí formována sklářstvím, lesním hospodářstvím a drsnými podmínkami horského pohraničí.
Počátky v ohni lesa a skla
Podle tradičních pramenů byla huť založena sklářem Jakubem Rüpplem patrně již kolem roku 1565, jiné zdroje uvádějí rok 1578, kdy zde probíhalo rozsáhlé vypalování lesa „nastojato“. Získaný popel sloužil k výrobě potaše – základní suroviny pro sklářství. Právě od tohoto vypalování získala celá oblast název Brunst.
Páteříková huť byla specializovaná především na výrobu páteříků a skleněných perlí, zatímco nedaleká brunstská huť se věnovala výrobě tabulového a dutého skla. Obě hutě tak tvořily jeden vzájemně propojený výrobní celek.
(Obrázek je ilustrativní)
Eisnerové, Adlerové a zlatý věk hutí
Na konci 17. století se osudy Páteříkové huti úzce propojily se sklářským rodem Eisnerů. Jan Jakub Eisner patřil mezi nejvýznamnější skláře Královského Hvozdu a roku 1698 přesunul část výroby na nové místo. Po jeho smrti pokračovala v provozu jeho manželka Anna Marie, než byl celý areál prodán synům.
Zlomovým okamžikem se stal sňatek Ludmily Eisnerové se sklářským mistrem Josefem Adlerem roku 1727. Tím došlo ke spojení dvou významných sklářských rodů. Za Adlera a jeho nástupců dosáhly hutě na Brunstu i Páteříková huť svého největšího rozkvětu. Vyráběly se zde umělé perle, páteříky i kvalitní křídové sklo, které nacházelo odbyt daleko za hranicemi Šumavy.
Každodenní život a zvon smrti
Obytné stavení Páteříkové huti bylo na svou dobu výjimečné – jednopatrové, zčásti zděné a zčásti roubené, se šindelovým obkladem a malou zvoničkou nad hlavním vchodem. Zvon se používal nejen k modlitbě, ale také v okamžiku úmrtí některého z obyvatel hutě, aby se smutná zpráva roznesla do širokého okolí.
Práce na huti probíhala převážně v zimních měsících, kdy nebylo možné pracovat v lese ani na polích. Sklářství tak tvořilo přirozenou součást sezónního rytmu života místních obyvatel.
Zánik a ticho po roce 1945
Výroba skleněných perlí pravděpodobně pokračovala až do poloviny 19. století. Přestože se sklářský rod Adlerů dokázal udržet déle než mnozí jiní, postupný úpadek sklářství, změny hospodářských poměrů a nakonec odsun německého obyvatelstva po roce 1945 znamenaly definitivní konec Páteříkové huti.
Původní stavení rychle zpustla a zanikla. Na jejich místě dnes stojí pouze přestavěné rekreační chalupy, které už jen tiše připomínají dobu, kdy zde v lesích zářil oheň sklářských pecí.
Odkaz, který přetrval
Historii Páteříkové huti dnes známe především díky pečlivé badatelské práci Viléma Kudrličky, který dokázal z archivních pramenů, matrik a hospodářských záznamů znovu poskládat příběh jednoho z dávno zaniklých center šumavského sklářství.
Zdroj: Roman Rudský
