O svaté Barboře
O svaté Barboře v době adventní
My tři Barborky jsme,
z daleké země jdeme
a dárky vám neseme.
Neseme, neseme, velice to krásné,
kdo se s námi modlit bude, tomu je dáme,
a kdo nebude, tomu hodně nalupáme.
Historik a národopisec Čeněk Zíbrt si stěžoval už na začátku 20. století. Ve svých Veselých chvílích v životě lidu českého píše:
Barborky symbolizují příchod nového světla v podobě Ježíše Krista, spjaty jsou i se zimním slunovratem a jsou příslibem jara. Ačkoli svátky, které nejsou spojené s dárky, se často rychle vytrácejí z povědomí lidí, tento svátek zůstal dodnes na vesnicích i ve městech.
“Jak naše lidové hry dramatické rychle hynou, toho důkazem jsou mimo jiné též hry se sv. Barborou. Ještě na počátku druhé polovice 19. století provozovaly se dramatické hry se sv. Řehořem, se sv. Lucií, Barborou, Dorotou atd. v každé dědině. Lidoví herci nevynechali ani odlehlých samot, jako mysliven, hájoven, mlýnů a chalup. Ve spoustách sněhu ubírali se častokrát od dědiny k dědině a kamkoli vkročili, všude byli rádi viděni. … Dnes ovšem jinak! Moderní doba dolehla i na starobylé zvyky a obyčeje. Lidové hry staly se časem již jen řemeslem, žebráním a obtěžováním lidí, a proto chýlily se rychle ke svému zániku. Nejlepší důkaz, jak tyto lidové hry nápadně rychle mizí, podávají obchůzky se sv. Barborou.”
Možná to ani nevíte, ale řezání větviček nebylo zdaleka jedinou tradicí, která se v minulosti vázala ke svátku sv. Barbory. Naopak, k tomuto dni se jich váže opravdu hodně. Naši předci je s radostí dodržovali a tento den pro ně býval velkou událostí, dnes už však většina zvyklostí upadla v zapomnění. Některé zvyky vás možná překvapí! Dnes už nadílky nosí dětem v předvečer svátku sv. Mikuláše, právě on v doprovodu čerta a anděla. Ještě před ním však do domovů malých dětí zavítala právě Barbora, patronka dětí v nesnázích.
Jednat se mělo o tajemnou dámu, kterou jen tak někdo nemohl zahlédnout. Maminky 4. prosince poslaly své děti na chvíli ven nebo pro něco do sklepa a mezitím zapálily svíčku. Kolem ní rozmístily cukroví, jablka a ořechy a když chtěly potomkům naznačit, že by se měli chovat lépe, i nějaké to uhlí. V některých rodinách se svátek slavil pomocí punčochy za oknem, která se zázračně naplnila dobrotami.
Jinde zase chodívalo Barborek hned několik a byly z masa a kostí. Tato tradice se dodržovala hlavně na vesnicích. Mladé dívky se oblékly do bílých šatů, rouch či prostěradel, většinou přepásaných rudou stuhou, rozpustily si vlasy a zčesaly si je přes obličej. Na hlavách nosily zelené věnce, zvonečky nebo různé korunky. Přes obličej mohly mít i bílý závoj. Podle legendy je na zem sesílal svatý Petr z nebe po zlatém provaze.
Dívky chodily nejčastěji ve dvojicích nebo trojicích, mohlo jich však být klidně i více. Společně obcházely vesnici, šeptaly “mulisi, mulisi” (modli se, modli se) a říkaly speciální koledy a říkanky.
Před každým domem cinkaly zvonečky, metlou zabouchaly na okno a bez vyzvání vstupovaly dovnitř. S sebou nosily košíky plné jablek, ořechů, cukroví ve tvaru srdíček a speciálního pečiva, kterému se říkalo barborky či faulky. Dobroty rozdávaly dětem. Na ty, které podle rodičů zlobily, měly připravenou metlu z větviček, kterou jim pohrozily. Lidé věřili, že chrání rodinu před náhlou smrtí.
Vždyť i kdyby všechny podivuhodné příběhy související s úctou sv. Barbory nebyly historické, k obdivu by stačila jediná skutečnost: mladá dívka hledala pravdu ve studiu a pro svou víru byla ochotna položit svůj život.
Zdroj: Miroslav KŮS ANDRES
